Dobytí „druhého Říma“ – hlavního města byzantské říše sultánem Mehmedem II. a s ním spojené obavy z ovládnutí Evropy osmanskými Turky zafixovalo celou paletu negativních evropských představ o novém a velmi nevítaném sousedovi. V evropském politickém diskursu pak byla „turecká hrozba“ často instrumentalizována ve vnitropolitických i mezinárodněpolitických argumentech španělských i rakouských Habsburků, ale i Francouzů, Uhrů, Poláků nebo Rusů. Zcela nových dimenzí posléze nabyla v období vzniku moderních evropských národů v jihovýchodní Evropě či na Blízkém východě v průběhu 19. a 20. století. Kniha líčí nejen samotný pád Konstantinopole v roce 1453, ale také situaci, která mu předcházela, a události, jež následovaly po ztečení zdánlivě nedobytných hradeb Města. Poutavý popis navazujících dějů zachycuje období do smrti Mehmeda II., přičemž autor se snaží vzít v potaz i jejich interpretaci ze strany samotných Turků. Vše je tak zachyceno v širším historickém kontextu, jenž provázel složitý proces vznikání Osmanské říše a její identity. Pro tu bylo dobytí Konstantinopole naprosto klíčové. Kupodivu to však nebyl cíl, ke kterému by Osmanská říše neomylně směřovala od samého počátku. Nicméně přinejmenším od jisté chvíle Mehmed II. pochopil, že ovládnutí Konstantinopole představuje nepominutelný mezník na cestě k dosažení nesmrtelné velikosti říše i jeho samotného. Dobytí Konstantinopole v roce 1453 znamenalo konec Města v té podobě, v jaké ho Evropa znala či chtěla znát. To, co vzniklo na jeho troskách, si však také zaslouží náš respekt. Pád Konstantinopole nepředstavoval nastolení doby temna či konec zlatých časů. Při univerzálněji pojatém pohledu na kulturu je zřejmé, že se Istanbul během osmanské vlády opět stal jedním z nejdůležitějších politických, hospodářských i kulturních center tehdejšího světa. Osmané dokázali svébytným způsobem přetvořit imperiální tradici římské a byzantské Konstantinopole. A ačkoliv se nám tato nová tradice nemusí v některých svých konkrétních podobách zcela líbit, je bezesporu natolik pozoruhodná, že stojí za to se nad ní pokud možno bez předsudků zamyslet. a proto není o osudové katastrofě či omylu Prozřetelnosti. Je o vývoji, o kontinuitě, a zároveň o stereotypech a utkvělých představách. Je o nás i o těch druhých – o těch, které se i pod vlivem vzpomínky na „pád Cařihradu“ stále snažíme ze svého světa vytlačovat.